Smrt konceptů: Obsah a proces

Autor: Patrik Dráb

Dráb, P. (2022). Smrt konceptů: Obsah a proces. SF REVUE, 1, 17-21.

Rád bych na začátek věnoval pár slov názvu článku a tím i k chápání celého textu. Název, ač může zavánět znevážením, je pravým opakem. V první řadě je poctou jednomu z myslitelů SF terapie, variací na jeho slavný text. Zároveň však nenabízí metaforu smrti jako odvrhnutí, nýbrž naopak. Na mrtvé přece nezapomínáme, provází nás dál a v myšlenkách se k nim vracíme. Ctíme si jejich odkaz. A pokud opustíme zakořeněné pojetí smrti jako medicínského problému a podíváme se na ní více filosoficky, zjistíme, že smrt je změnou. Nadneseně se dá říct, že každý růst je zároveň smrtí. Naše staré já umírá a nové já se rodí každý den. Snahou tohoto článku je podělit se o myšlenky, které pohřbívaly a transformovaly mé vnímání modelu obsahu a procesu.

Hranice konceptu

Jedním ze základních stavebních konceptů SFBT, a postmoderních terapií obecně, je model obsahu a procesu rozhovoru. Ve zkratce tento koncept vymezuje role terapeuta a klienta v rozhovoru. Popisuje, že rozhovor se skládá z dvou částí. Za proces, kterým je veden a z obsahu, který je přinášen. Říká, že terapeut je odpovědný za proces (vedení a strukturu) rozhovoru, zatímco klient za to, co bude do této formy naplněno, co bude řečeno. (Zatloukal & Žákovský, 2019)

Tento model nás učí rozlišovat mezi oblastmi v životě klienta, na které stojí zato zaměřit svou pozornost, a tím, co v těchto oblastech konkrétně najdeme. Avšak zde se rozlišování obsahu a procesu začíná komplikovat. Co je konkrétní obsah a co oblast? Jejich srovnávání a vymezování není tak exaktní, jak by si možná terapeut pátrající po opoře přál.

Když začneme zkoumat definici a šíři tohoto konceptu, narážíme na různé hranice. První hranice vyplývá z toho, že rozlišení "obsah a proces" naznačuje existenci těchto dvou modalit rozhovoru, a tím i jejich nezávislost. Když se však podíváme, jak se do rozhovoru dostává obsah, zjistíme, že obsah není do rozhovoru přinášen v hotové formě, nýbrž vzniká v interakci mezi terapeutem a klientem. Obsah tedy neexistuje per se, je dán formou. Významy vznikají v konverzaci. To znamená, že nelze úplně oddělit obsah od procesu, protože je jím spoluvytvářen. Což je vlastně často jeden z žádaných efektů terapie. Cílem orientace na proces je přece směřovat obsahy přinášené klientem, selektovat je podle určitého klíče, a transformovat je (de Shazer, Dolan, Korman, & Trepper 2011).

Další hranicí je, pokud se snažíme proces "očistit" od jakýchkoliv obsahů (tj. vnořených informací o klientovi a jeho světě). Zjistíme, že je to nemožné. Celý rozhovor je doslova prošpikován předpoklady (implicitně vyřčenými obsahy) o klientovi, o jeho vnímání, dovednostech o procesu změny, o důležitosti symptomů, hodnocení jeho obsahů atd. Příkladem snahy o očištění může být pak Simple therapy, kde se ptáme klienta na to, jakou otázku mu teď máme položit. Avšak ani zde jsme se úplně neoprostili od implicitních obsahů a předpokladů. Každé vyslovení sebevíc obecné otevřené otázky v sobě vždy nese určité informace. Už i samotné mlčení a nezasahování je určitou zprávou. Stejně jako naše bytí a kontext, v kterém se nacházíme. To vše spolutvoří obsahy klienta. Nás to vrací k výroku Watzlavicka o nemožnosti nekomunikovat (Watzlavick, Bavelas, Jackson, 2014).

Jak si vysvětlit existenci těchto hranic? Pokud akceptujeme výše nabízenou premisu, že obsah a proces jsou neoddělitelné a nemůžeme je definovat skrze přinášení informací o životě klienta (aneb "klient je expert na svůj život"), jak bychom se na situaci mohli dívat, aby náš koncept zůstal konzistentní a užitečný?

Dvě strany jedné mince

Zdá se, že hlavní přínosy tohoto modelu jsou, že navádí terapeuta, aby navazoval na informace od klienta a snaží se definovat vztah mezi tím, co přináší klient a co terapeut (Zatloukal, Vítek, Věžník & Žákovský, 2019). Jak bychom tenhle vztah mohli ale zadefinovat?

Zkusme opustit věci, které víme a začít na čisté louce. Můžeme se odrazit od předpokladu, že mezi námi a klientem probíhá komunikace a že je to výměna informací. Pokud je tomu tak, jaký je mezi nimi vztah? Jak se vztahuje informace obsažená v zázračné otázce k informaci obsažené v klientově vyprávění o trápení, nebo popisu budoucnosti?

A co věta "Chtěl bych se zbavit depresí a žít zas normálně." k větě "Říkáte, že byste chtěl znovu žít normálně." Pokud po klientovi pouze opakujeme, co řekl, vracíme tím do konverzace stejnou informaci? Domnívám se, že nikoliv. Byť slovní obsah zůstal téměř nezměněn, informační hodnota obou vět je značně odlišná. Souvisí to s instruktivní povahou informací (z lat. in-formatio utvářet, formovat). Klientovo "chtěl bych se zbavit depresí a žít normálně" v sobě obsahuje kromě na první pohled zřejmé informace o prožívání. Obsahuje však i implicitní informace např. "snažím se vám popsat fakta, abyste mi pomohl" nebo "pokládám tyto informace za důležité k vyřešení mého problému". Zatímco terapeutovo "říkáte, že byste chtěl znovu žít normálně" vede k mnoha implicitním sdělením typu "mluvme o normálním žití, je to důležitější, než deprese", nebo "slovo znovu je důležité". Dalo by se spíše nadneseně říct, že věta klienta a terapeuta nemají kromě slov nic společného. (Wittgenstein, 1965).

Informace klienta se vztahují se k nějakému zážitku z jeho života (pro zjednodušení). Informace ze strany terapeuta se však netýkají popisu zážitku samotného, nýbrž se vztahují spíše k popisu (in-formování) informací klienta. Jsou to metainformace.

Pokud bychom informace od klienta pojmenovali A, terapeut nabízí informace B (A). Terapeutovu zaměření na proces můžeme tedy rozumět i jako nabízení informací z nadřazené třídy. S odkazem na Batesona (2006) bychom mohli dokonce říct, že mluvit o obsahu a procesu jako o dvou stranách stejné mince je směšováním logických typů. (pozn. Bateson v knížce Mysl a příroda pro nás trochu matoucně nazývá proces formou a obsah procesem)

Obsah a proces jsou tedy spíše ve vztahu prvku a k němu nadřazené třídy. Snahou terapeuta není přidávání informací stejné úrovně, jakou nabídl klient. Místo toho nabízí informace jiného logického typu. Pokud se pokusíme sledovat jak informace terapeuta formují rozhovor, můžeme vidět dvě tendence. První je abstrakce, tj. zvyšování úrovně obsahu klienta. Větu "Říkáte, že jste často smutný, bývá to někdy i jinak?" můžeme chápat i jako "A patří do třídy B. Jaké další prvky obsahuje třída B?" Terapeut vede klienta k abstrakci tak dlouho, dokud nenajde něco, co klíčuje jako užitečné pro změnu. V SF je takovým důležitým klíčem větší spokojenost klienta. Můžeme tedy říct, že užitečnost hodnotí spíše klient, než terapeut. (Zatloukal, Vítek, Věžník & Žákovský, 2019).

Druhou tendencí terapeuta je konkretizace. Větu "Říkáte, že budete šťastnější, jak to bude vypadat?" můžeme chápat jako sdělení "Vaše A je třída, řekněte mi, jaké prvky obsahuje?". Tato snaha je patrná například při technice "detailní popisy podle Harryho modelu", nebo při "dekonstrukci problémového rámce".

Obě snahy však směřují k změně perspektivy (přiblížení, nebo oddálení) na věc, kterou klient přináší.

Sochař a hlína

Jiný pohled na obsah a proces můžeme získat, pokud se vrátíme zpátky k myšlence, že jde o vztah informace a metainformace. Musíme však nejprve udělat ještě jeden krok zpátky a uvědomit si, co to ona informace je. Přesuňme se na chvíli do světa umění a podívejme se na proces tvoření sochy. Hlína ponechána přírodním vlivům není ničím víc, než hromadou jílu. Chce to nápad sochaře a jeho šikovné ruce, aby mohlo vzniknout umělecké dílo. Dobrý sochař vytvoří umění téměř z čehokoliv. Avšak sochař nemá navrch nad hmotou, jeho představy a zručnost je určována vlastnostmi hlíny. Jejím množstvím, tvrdostí, vlhkostí a fyzikálními zákony. Socha je výsledkem vztahu mezi hlínou a sochařem. Naznačil jsem, že informace je vjem zakotvený v kontextu. Vjem a kontext se navzájem cirkulárně ovlivňují podobně jak se při tvořivém procesu ovlivňuje sochař a hlína. Výsledkem je vyformovaná hmota, informace. Metainformace, které terapeut přináší v rámci konzultace pobízí klienta, aby změnil své sochařské umění a tím i celou skulpturu.

Vklad terapeuta tedy cílí na změnu rámce. Staví zážitky klienta do nového světla a tím pomáhá klientovi je přetvářet. Bradford Keeney (2009) v tomto duchu mluví o třech konverzačních rámcích, kterými zážitky při terapii prochází. Zpočátku je zážitek klienta zakotven v problémovém rámci. Ten vysvětluje proč je zážitek důležitý, v čem spočívá jeho negativita, jak to celé může dopadnout a tak dále. V tomto rámci je zážitek pevně zakotven a potvrzuje jeho platnost. Rámec pak rekurzivně opět podporuje opětovné vnímání zážitku a spojování s dalšími podobnými zážitky. Vzniká stabilní systém bludného kruhu ("vicious circle"). Zaměření terapeuta na proces je snahou narušit a přetvořit rámec, ve kterém se vše odehrává. Terapeut svým zacíleným bytím (komunikací s klientem, vnitřním nastavením, směřováním vlastní pozornosti,...) rozvolňuje pevnost klientova rámce a zamíchává do konverzace prvky nového rámce. Tak dává prostor pro to, aby byly původní zážitky viděny v novém světle. Zároveň nový rámec umožňuje i objevování nových prvků, které se stávají významné a propojují se s původními zážitky. Je to chvíle tvořivého chaosu. Jeden zážitek patří do vícero kontextů, tvoří se nové vztahy mezi zážitky a jednotlivé vztahy a kontexty se často navzájem vylučují. Tento moment přecházení mezi jednotlivými významy (změna informace) nazývá Keeney druhým konverzačním rámcem. Pokud chaos trvá dostatečně dlouho a nové rámce jsou dostatečně atraktivní, užitečné a podpořeny zkušeností, rodí se nová stabilita systému. Staré zážitky se přesouvají do nového rámce, ve kterém dostávají jiný význam a důležitost. Vzniká opět rekurzivní systém, tentokrát však příznivý ("virtuous circle"). Pokud se tak stane v rozhovoru mezi terapeutem a klientem, nazývá to Keeney třetím konverzačním rámcem. Zaměření se na proces místo na obsah vlastně znamená, že terapeut cíleně zapojuje do konverzace prvky s potenciálem měnit rámec, ve kterém klient informace vnímá. Je zajímavé si všímat, že i v tomto pojetí můžeme mluvit o určité hierarchii. Při některých vstupech terapeuta (např. parafrázování, přerámování, sugesce, terapeutovy metafory...) přináší terapeut metainformace, tj. vytváří prvky pro vznik nového rámu. Při jiných vstupech (např. zázračná otázka, preferovaná budoucnost, výjimky,...) vytváří terapeut meta-metainformace. Vlastně tvoří metarámec (ve vztahu k prvotně formulované stížnosti nebo symptomům), ve kterém tvoří prostor pro to, aby si klient přinesl prvky nového rámu sám. (Keeney, 2009)

Závěrem

Koncept obsahu a procesu pro mě zůstává užitečným a hlavně praktickým rozlišovacím modelem. Myslím, že ve své jednoduchosti funguje jako rozcestník pro rychlou orientaci v rozhovoru. SF terapie je známá tím, že upřednostňuje funkčnost v praxi před komplexností teorie. Tato úvaha přesto vznikla z osobní potřeby vyplnit pro sebe bílá teoretická místa. Doufám, že nabídne zamyšlení těm, kteří rádi studují i filosofické pozadí SF terapie.

Literatura

Bannink. F (2010). Handbook of solution-focused conflict management. Götingen:Hogrefe.

Bateson, G. (2006). Mysl a příroda: Nezbytná jednota. Praha: Malvern.

Bateson, G. (2018). Ekologie lidské mysli. Praha: Malvern.

de Shazer, S. (2017). Klíče k řešení v krátké terapii. Portál.

de Shazer, S., Dolan, Y. M., Korman, H., Trepper, T. S., & McCollum, E. E. (2011). Zázračná otázka: Krátká terapie zaměřená na řešení. Portál.

Keeney, B.P. (2009) The Creative therapist: The Art of Awakening a Session. New York: Routledge.

Keeney, B.P. (1984) Aesthetics of Change. London: Guilford press.

Lipchik, E. (2011) Beyond technique in solution-focused therapy: Working with Emotions and the Therapeutic Relationship. London: Guilford press

Watzlawick, P., Bavelas, J. B., & Jackson, D. D. (2014). Pragmatics of human communication: A Study of Interactional Patterns, Pathologies, and Paradoxes. New York: W.W. Norton & Company

Wittgenstein, L. (1965). The blue and brown books. New York: Harper Perennial.

Zatloukal, L., & Žákovský, D. (2019). Zázrak tří květin: terapie zaměřená na řešení s dětmi a dospívajícími. Praha: Portál.

Zatloukal, L., Vítek, P., Věžník, M., & Žákovský, D. (2019) Spoluvytváření změn: různé podoby přístupu zaměřeného na řešení v teorii, praxi a ve výzkumu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci

O autorovi: 

Patrik Dráb

Psycholog a SF psychoterapeut.

Má soukromou praxi Institut krátké terapie.

Rozvoj terapie je pro něj jedním ze smyslů života.

Vede tréninky SF přístupu pro lidi v kontextu SPOD.